Den psychologie

28. january 2017 at 19:09 | Susane S. |  Duševní průjmy
Tento pátek se u nás ve škole konal už třináctým rokem Den psychologie, určitě si pamatujete na můj článek Když člověk potká člověka. V tom článku jsem zmiňovala, že je to vlastně seminární práce na psychologii a právě na Dni psychologie jsou soutěžící, kteří byli vybráni svými profesory aby svou práci přednesli porotě a námvšem ostatním účastníkům.
Ono se to zdá jako brnkačka, ale pro mě to byl neskutečný zážitek a já se o něj s vámi prostě musím podělit. Je to pro mě zážitek hlavně proto, protože jsem nikdy nevěřila, že dokážu mluvit před tolika lidmi, které vůbec neznám a ještě ke všemu o tématu, které je pro mě natolik citlivé, že jsem se tam málem rozbrečela (MÁLEM!).


Ráno jsem vstávala už v 5 hodin, abych vše stihla, znáte to, umýt hlavu, vyfoukat, hezky načančat, nakonec si namalovat fasádu abych sama sebe nějak prezentovala, ještě si naposled v hlavě přeříkávat ohrané fráze, které vlastně budu říkat no a na konec cesta na přednášku. Byla jsem tak vyklepaná a vystresovaná, že mi z toho ani zima nebyla. Všichni jsme tam měli být v půl osmé. Já tam aktivně tvrdla už od 7, zbytek se začal scházet až tak kolem té osmé, takže si asi dokážete představit, jak jsem se tam cítila sama bez žádné psychické podpory (v tu dobu jsem měla tak strašně velkou touhu si s někým povídat a ten stres nějak utlumit a zrovna tam nikdo nebyl), žaludek zcvrklej, že mi z toho bylo mdlo, ruce ledové a zároveň úplně zpocené a v hlavně neskutečný bordel. Ten pravý stres přišel až tehdy, kdy tedy začali chodit další a další lidi, všichni byli krásně našňoření a působili tak jako sebevědomě a cílevědomě, jen já tam seděla jak hromádka neštěstí a přála si aby se podemnou zem propadla. No ale to ještě není vše. Všichni měli v ruce jakési desky s papíry a já jediná neměla v ruce absolutně nic, pak mi to došlo, usnadnili si práci tím, že si na papír jednoduše napsali co budou říkat, to někoho jako mě prostě napadnout nemůže. Tak jsem tedy na poslední chvíli sháněla nějakou ochotnou učitelku, která by mi mohla aspoň vytisknout prezentaci, kterou jsem měla připravenou. Nakonec jsem tedy sehnala a konečně pro můj dobrý pocit, jsem měla něco v ruce.

Když už všichni dorazili, přišel čas na losování pořádí. Vylosovala jsem si 13 (něco mi říká, že toto číslo bude rozhodující u maturity - paranoia lvl 54621), nejprve jsem si říkala že to je super, že nejsem v první desítce, ale jakmile se soutěžící začali střídat a viděla jsem na nich tu trému, ta moje stoupla o 100 stupňů a už jsme se nemohla dočkat až přijdu na řadu a budu to mít konečně za sebou. Práce ostatních soutěžících se mi moc líbili, ale znepokojovalo mě že každý nastavil laťku tak vysoko, že už jsem ani neměla chuť tam jít a něco předvést (zkrátka jsem vše zase zatracovala a posílala do nejvzdálenějších horoucích pekel).

12 lidí se prostřídalo tak rychle, že jsem nestačila ani mrknout a najednou jsem tam stála, před všema těma lidma, který na mě civěli a čekali až konečně spustím. Nohy se mi třásly, hlas se mi třásl, celá jsem zrudla, ruce na to samozřejmě nezapoměly okamžitě reagovat a začali potem rozpouštět papíry, které jsem držela v ruce. Tak jsem se tedy z hluboka nadechla, slušně pozdravila a představila se. Vychcaně, abych trošku zdržovala (museli jsme mluvit 15 minut), jsem hned odběhla od tématu a začala mluvit o sobě a o tom proč studuji tuhle školu a co jsem vlastně za osobu, jasný já vím že to nikoho nezajímalo, ale slušně jsem tím zabila hned dobrých 5-7 minut. Zbylých cca 10 minut jsem jakoby ani nevnímala co říkám a prostě jsem mluvila, co mi na jazyk přišlo. Nakonec jsem si vůbec nemohla vzpomenout na to, co jsem to vlastně do háje říkala a jestli jsem se neztrapnila a byla jsem nervózní ještě víc. Porota (zástupkyně ředitelky - učitelka psychologie, moje učitelka psychologie, a nějaký psycholog co vypadal jak nechutnej úchylák) můj výkon překvapivě zhodnotila velice kladně, nejprve jsem tomu nemohla ani uvěřit, pak najednou začali všichni tleskat a já myslela, že se hanbou propadnu. Já vím, zbytečně jsem to hrotila, ale uznejte, jsem borec a překonala jsem sama sebee!!!!
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Eliss | Web | 28. january 2017 at 19:46 | React

Moc tě obdivuji, já bych tohle asi nezvládla, jednou jsem měla na školní besídce mluvit do mikrofonu a šíleně jsem koktala :-D Držím palce, jen tak dál!

2 Hanyuu | Web | 28. january 2017 at 20:09 | React

Já nesnášela i hloupý školní referáty. Tohle by byl level, který by mě zabil. :D

3 Linda | Web | 29. january 2017 at 11:26 | React

Smekám, tomu já říkám výkon. Já bych ze sebe asi nevyrazila ani slovo.

4 A R G E N T U M ♡ // steel32 | Web | 29. january 2017 at 19:40 | React

sakra tyjo, úplně cejtím ten stres z toho, proč mi to děláš :DDD jako žejo, čím víc lidí před sebou vidíš jak jsou nervózní, tak si z toho úplně v hajzlu :DD
ale hustý, uznávám, si borec!!! a šikovná samo, žejo :D

5 Džejní | Web | 31. january 2017 at 17:41 | React

wau, tak klobuk dole teda, ja si neviem predstavit postavit sa pred tolkych ludi a nieco im tam takto prezentovat. aj ked teda uz sa blizi ten den, kedy budem musiet obhajovat svoju bakalarsku pracu :D
je super, ze si to zvladla, aj ked verim, ze stresy si z toho mala riadne. ale to je podla mne uplne normalne :)

6 Lucienne | Web | 31. january 2017 at 20:37 | React

Tak to tě obdivuji. :) Já s tím většinou měla ve škole problémy, když jsem musela přednést nějaký referát nebo projekt. :D Strašně jsem se styděla a mumlala. :D

7 Ev. | Web | 7. february 2017 at 20:19 | React

Tak tohle bych asi nedala... :D jakože wow, jsi prostě dobrá! A potlesk sis určitě zasloužila, tak proč se za něco stydět! :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement