green tea

30. april 2017 at 20:34 | Susane S. |  Píšu
Jsem ze všeho tak zmatená.
Dnešní článek možná nebude dávat příliš smysl, ale potřebuji realxovat.
Jelikož neumím realxovat jako normální lidi, já relaxuju stylem "vypouštím sračky ven".
Řekla jsem si, že bych se mohla ozvat, že bych mohla napsat něco po louhé době, když jsem se předtím zmohla jen na dva blbý "recepty" na saláty, abych jakože ukázala že žiju zdravě, že se snažím zlepšit svůj nejen fyzický, ale hlavně psychický stav.

Nevím jestli je pro mě blog místem, za které jsem ho měla. Nikdo o téhle stránce nevěděl (nikdo, kdo by mi vadil). Jenže teď už je tu pár lidí, kterým jsem absolutně dobrovolně dala adresu na tenhle můj "osobní koutek". Nevím proč jsem to udělala, asi jsem měla potřebu sdílet mojí radost s ostatními. Jenže už to pro mě není tková radost. Blog pro mě byl důvěrný kamrád, za kterým jsem mohla kdykoli přijít a vypsat se, je jedno jestli jsem to postla, nebo jestli mám v rozepsaných nespočet načatých i dokončených článků, které nejspíš nikdy nespatří světlo světa. Bylo to pro mě hlavně místo, kam jsem se ráda vracela, kam jsem s chutí psala své poznatky, názory, problémy někdy i přímo mindráky. Teď už nemůžu. Už to není ta má bublina.

Ono je možná každýmu u zadku, jestli to čtou lidi se kterýma se vidí skoro denně, ale mě to je docela líto, tohle místo bylo tak panenské, neposkvrněné lidmi, kteří mi ničí život. Teď už se dostali i sem a já nevím co s tím.

I když si za to můžu jen a jen já sama, i tak mě to mrzí a nechci začínat někde od znova, tenhle blog mi vydržel nejdéle ze všech mých blogů a nikdy se mi nestalo, že bych se k němu vracela i po delších odmlkách. Sem se vždycky vrátím a ráda. Jenže nevím jestli tomu už není konec. Možná by mě to mrzelo víc než to, že tu jsou vetřelci, kteří mohou důvěrné informace proti mě použít. Nechci to tu ukončovat, přece jen tu mám lidi ke kterým chodím moc ráda a kolikrát jsem i zklamaná, že jsem tam přišla po delší době a je tam ten starý článek, který mám přečtený ož po osmé.

Můj život v bublině bylo toto místo.

Tohle místo, kde jsem uměla relaxovat. Kde jsem se naučila spoustu věcí, hlavně umět přijmout odlišnost a to že co bloger to názor, to jiná osobnost. Právě tohle jsem na blogu milovala. Milovala jsem tu odlišnost, ten kontrast, ty protiklady, nespočet lidí, kteří mají cíl, svůj sen.

Já jsem se zasekla někde v půlce a už to nikam nevede. Nemyslím tím to, že jsem chtěla dosáhnout nějaké blogerky roku či co ani nějakého určitého čísla návštěvnosti. Jen jsem sama v sobě chtěla pocítit dobrý pocit toho, že jsem někam došla, že jsem přkeonala překážky a že jsme kousek od cíle. Co si budem povídat už jen to že jsem na tomto blogu vydržela skoro 4 roky, sice s pauzami je úspěch. Pro mě je to určitě úspěch a jsem šťastná když se podívám na ty roky. Je to kus mého života jsou to storky z období, kdy jsem ještě pořádně nevěděla kdo jsem, co jsem, proč tu jsem. Je hezké se otočit za minulostí a připomenout si staré časy. Někdy je to i úsměvné a někdy si i řeknete, že tohle jste nemohli vyplodit vy. :D

Jak to tak po sobě čtu, jde z toho hodně cítit zklamání, ač se zklamaná být necítím. Cítím se být ublížená, prokouknutá. Nevím jestli lidi, kterým jsem dala adresu sem chodí, když se s nimi vídám tak nevypadají nějak zaujatě, nebo že by je snad zajímalo co vydávám. Jenže lidi jsou různí, mohou se tvářit, že je nezajímám, ale může to být i tak, že sem chodí pravidelně a čekají na nový článek. Ono to potěší, že někdo vyčkává nové články, ale nepotěší to od někoho od koho vás to spíš zraňuje.

Já vím, můžu si za to sama, tímhle brebentěním se upřímně sama snažím dojít k nějakému východisku...
ID adresy zablokovat nemůžu, jelikož je nevím, nikdy mi sem nenapsali žádný komentář. Osobně jim říct, ať mi sem nechodí je fakt padlý na hlavu, protože bych na sebe akorát upozornila že ano a ještě když jsou to osoby, které už nemám tolik v lásce. Nejrozumnějším řešením a asi i jediným bude to ignorovat. Hold se věci, které jsou pro mě důvěrné a osobní můžou dostat ven, ale co už. Stejně to tu čte malá hrstka lidí, kteří už mě přes blog znají více než dobře, tak neuškodí další dva tři lidi, kteří mi můžou doslova zničit celej život. :D

Já vím trošku přeháním. Snažím se psát trošku v nadsázce aby nebylo poznat, že mě to fakt štve.

Mám s blogem velké plány do budoucna. Opravdu. Jenže realizovat je stojí čas a také nějakou práci. Jelikož mě za rok čeká maturita, tak se snažím víc věnovat škole, ale celý květen máme souvislou praxi, takže bych eventuelně za ten měsíc mohla stihnout nějaký progres. Mám v plánu hlavně změnit dessign blogu (ano zase), také mám v rozepsaných spoustu článků, jak už jsem říkala. Spousta z nich je nezveřejnitelná, jsou to jen bláboly o hovně, které by nikoho nezajímali, ale některé mají fakt hloubku a smysl. Trošku si s nimi pohraju a začnu být zase více aktivní. Chtěla bych si tu udělat zase nějakou bublinu, koneckonců, je blog jediný můj soukromý život (až na vetřelce), takže tomu mohu říkat má bublina. Upřímně na blog utíkám i před přítelem, vypisuji se tu ze smutných nálad, z radosti, ze stesku,...
Nikdy nesmím dopustit aby si přítel rozklikl záložku rozepsané.

Tímto bych se tak nějak mohla dostat k jádru věci a k tomu, proč vlastně píšu dnešní článek na téma "Život v bublině", možná to někdo ještě nezaregistroval, proto takový druhý úvod.
Ačkoliv jsem člověk komunikativní a dá se říct i přátelský (aha), tak jsem hodně uzavřená a mám tendenci všechno dusit v sobě a nikomu se nesvěřit. Nesvěřuju se ani přítelovi, protože mi to nepřijde jako dobrý nápad, ani pořádně nevím proč, ale myslím si, že mi nedokáže poradit. Ona mi nedokáže poradit ani nejlepší kamarádka, natož přítel. Snažím se skrývat to, co mě trápí aby nedejbože nenastala situace, kdy se mě vyptává co se děje, nebo vtíravé otázky typu co se ti stalo atd ...

Je to semnou složité, jen tka se mi někdo nezavděčí a spoustu věcí mi vadí, hlavně proto si žiju ve svý bublině a neotravuju okolí, to samé požaduji od ostatních, jenže nechápavci to ne a ne pochopit. Furt se mi snaří nějak vetřít a dostat se ke mě, když jemně odmítnu, urazí se a zkouší to za chvíli znovu, odmítnu hruběji a už jsem zase přišla o známost. To je hlavní důvod proč nenavazuji nová přátelství, sice jsem psala že jsem komunikativní, ale to by ta komunikace musela mít nějaký smysl a na základě onoho komunikování se dostat k nějakému závěru a vyhodnocení. Jinak pro mě žádná komuniakce nemá smysl. Nemám ráda klábosení o hovnech, je to zbytečná ztráta času s někým kdo si neumí povídat o důležitějších věcěch.

Proto si nejradši povídám sama se sebou. Spousta lidí to dělá, ale většina z nich neví, že je to nástroj pro vývoj osobnosti. Spousta lidí si také myslí, že jsou blázni když si sem tam povídají se svým vnitřním já.
Já tímto způsobem řeším problémy, ptám se sama sebe na klady a zápory s celkově se snažím sama situaci nějak vyhodnotit a vyřešit. Kdybych se radila s nějakou druhou osobou, udělalo by mi to v hlavě zmatek.

Nechci aby to teď působilo, jakože si s přítelem nemáme co říct a že se mu nesvěřuju vůbec. To ano, jen takové ty banality nemám zapotřebí řešit s ním, protože to nebere dostatečně vážně jak bych chtěla, všechno zlehčuje a to já neptořebuju. Jinak si povídáme :D máme se rádi, náš vztah má smysl, si teda myslím. Nejsem takový ten páreček co si nepovídá a oba jsou jen na mobilech. I když on by nejradši furt hrál Mobile Legends a NBA Live jo, a to když je v zápalu tak nesmím ani promluvit, protože ho to rozhodí a pak musí hrát dvakrát déle.

Těším se, až budu zase v psychické rovnováze. ♥
 

Hravě, zdravě, šťastně!

11. march 2017 at 12:50 | Susane S. |  Inspirace
V posledních dnech jsem svůj jídelníček poměrně změnila a snažím se do něj čím dál víc zakomponovat ovoce a zeleninu, nejen to, ale i spoustu jiných potravin, které mému tělu spíše pomohou než aby ho uvnitř rozkládaly. Proto jsem se rozhodla se s vámi podělit o recepty, které jsem různě našla na internetu.
Doufám, že vás budu aspoň trošku inspirovat a budete mít větší chuť si vařit. Já totiž nemám chuť vařit skoro nikdy, ale hlad je nejlepší kuchař a protože jsem se naučila všechno zlé obracet v můj prospěch, tak jsem se rozhodla, že svou lenost překonám a začnu dělat něco pro sebe a můžu vám říct, že se cítím nejen více šťastně, ale i plná energie a upřímně mám i lepší náladu a už nemám nutkání zabít všechny, kdo na mě jen promluví. Uvědomila jsem si, že jídlo je opravdu důležité a hraje v našem životě opravdu velkou roli, nejen že je to samozřejmě hlavní lidská potřeba, ale jídlo dokáže váš život opravdu hodně ovlivnit.

Den psychologie

28. january 2017 at 19:09 | Susane S. |  Duševní průjmy
Tento pátek se u nás ve škole konal už třináctým rokem Den psychologie, určitě si pamatujete na můj článek Když člověk potká člověka. V tom článku jsem zmiňovala, že je to vlastně seminární práce na psychologii a právě na Dni psychologie jsou soutěžící, kteří byli vybráni svými profesory aby svou práci přednesli porotě a námvšem ostatním účastníkům.
Ono se to zdá jako brnkačka, ale pro mě to byl neskutečný zážitek a já se o něj s vámi prostě musím podělit. Je to pro mě zážitek hlavně proto, protože jsem nikdy nevěřila, že dokážu mluvit před tolika lidmi, které vůbec neznám a ještě ke všemu o tématu, které je pro mě natolik citlivé, že jsem se tam málem rozbrečela (MÁLEM!).
 


Sílo vůle, haló!! Kde jsi?!

11. january 2017 at 15:45 | Susane S. |  Píšu
Bych si fakt přála. Přála bych si přestat kouřit i cigarety i trávu. Jenže moje síla vůle je fakt mizerná. Přestat kouřit se snažím bezmála 4 roky. Každý můj pokus o to dopadl samozřejmě stejně, vydržela jsem to pár dní a pak nastal moment kdy si předemnou někdo zapálil a já automaticky musela taky. Kupovat si krabičku téměř ob den už je pro mě skoro automatický. Ani nevíte jak mě to deptá mozek. Stejně mi ty cíga absolutně nechutnaj a ani nepociťuju žádný uspokojení když si potáhnu a vyfouknu kouř, kterej obsahuje bezpočet sraček, který způsobujou raka (to nám samozřejmě na každý krabičce nezapomenou oznámit).
S přítelem se snažíme přestat kouřit už celý ten rok co jsme spolu, jenže to je kusovka sem a kusovka tam a pak najednou koupíme si krábu, protože koupit si jedno cígo za 5 korun se fakt nevyplatí žejo. Sere mě jak jsem slabá, jak u ničeho nevydržím, jak mám STRAŠNĚ SLABOU VŮLI! Jenže závislost je závislost, že. Vždycky jsem si říkala, že dokážu přestat kdy budu chtít, ale teď se mi zrovna nechce, hmm a bude se ti někdy chtít? Někdy určitě. Kdo kouří už delší dobu, určitě to zná. Určitě zná ten pocit, kdy jste jakoby něčím spoutaní a nevíte jak se z toho vymotat.

Where to go next